Nejrozšířenějším typem střech v našich krajích je střecha sedlová, která je tvořena dvěma rovinami, jež se střetávají ve hřebeni. Díky svému vzhledu je velmi často označována za střechu „áčko“, které velmi výrazně připomíná. Tento nestárnoucí typ šikmé střechy se pro svoje výborné vlastnosti a přednosti uchoval až do dnešních dnů.
Největší percentuální výskyt sedlových střech je v řadových zástavbách nebo v novostavbách nacházejících se v historické zástavbě vesnic. V takovýchto případech se vychází z tvarové charakteristiky střešních krytin u stávajících staveb.
Výhody a nevýhody sedlové střechy
Střešní plášť sedlové střechy je ve většině případů nesen příčnými nosnými vazbami. Zakončení sedlové střechy je ve většině případů provedenou štítem, na něž jsou ukládány vaznice krovu. Jednoduchost montáže jednotlivých prvků činí ze sedlové střechy velmi oblíbenou střešní krytinu mezi stavebníky. Majitelé naopak ocení nižší finanční nákladnost, kterou je možno zachovat právě díky snadnější montáži.
K dalším přednostem sedlové střechy patří minimalizování možnosti zatékání vody do střechy, jelikož díky strmému spádu všechna nadbytečná voda odteče do okapů. V zimním období se na sedlové střeše nezabydluje sníh, po šikmině se sune dolů a nezatěžuje krovy. K dalším přednostem sedlové střechy patří vysoká prodyšnost, velmi snadná údržba a možnost rozmanitého architektonického ztvárnění. Naopak k nevýhodám sedlové střechy patří nepohodlné a stísnění prostory nacházející se v podkroví.
Optimální sklon sedlové střešní krytiny by měl dosahovat zhruba pětačtyřiceti stupňů, přičemž minimální sklon by měl být dvacet pět stupňů. Sedlové střechy se sklonem menším než dvacet stupňů představují velmi nebezpečné a problematické prostorové uspořádání stavby a její těsnosti. Sklon střechy, o síle 45 stupňů, umožní svým majitelům dostatečnou rezervu pro stávající nebo budoucí rozšíření obytné části o podkroví.
